PROFESOR PAFKO MILUJE CHIRURGII, JÍZDU NA KOLE A NA IN-LINECH

Už bezmála 50 let strávil v nemocnici a skoro stejnou dobu za operačním stolem. Pracoviště nestřídal, podle něj to ani není dobré. Po studiích medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy (LF UK) Pafko, který se narodil 3. července 1940 v Bratislavě a po rodičích je napůl Čech a napůl Slovák, byl krátce asistentem v Anatomickém ústavu UK. V roce 1966 už nastoupil na III. chirurgickou kliniku I. LF UK Všeobecné fakultní nemocnice, kde postupoval od sekundáře až k přednostovi ústavu (v roce 1997 se klinika přesunula do Fakultní nemocnice Motol). Po 18 letech jako šéf kliniky, kdy měl pro pacienty i kolegy vždy dveře otevřené (a to doslova), letos v létě končí. Na klinice ale zůstává dál.
"Za svůj profesní vrchol považuji zavedení plicních transplantací, ne operaci prezidenta Havla," konstatoval Pafko v jednom z rozhovorů. V prosinci 1996 vyoperoval Václavu Havlovi zhoubný nádor v plíci a vedl ošetřující tým. Podle něj to byla standardní operace a mluvilo se o ní jen proto, že to byla plíce prezidenta. Takřka přes noc se tím ale stal snad nejznámějším českým lékařem a mediální osobností, dost lidí ho stále poznává. Tenkrát ale také pobouřil tím, že řekl, že prezident je pacient jako každý jiný. Pacienty podle společenského postavení nerozlišuje, všechny ošetřuje stejně, prezidenta či bezdomovce.
Do uskutečňování programu transplantace plic se Pafko dal v 57 letech s nadšením a usilovně. S kolegy se učili ve Vídni u profesora Waltra Klepetka, specialisty světového formátu. První transplantaci provedli 22. prosince 1997 a v červenci následujícího roku zvládli i úspěšnou transplantaci obou plic. Od té doby na jediném pracovišti v Česku, kde se tyto výkony provádějí, už udělali přes 149 transplantací.
Pafko byl také poradcem několika ministrů a politiků, ale nechal se slyšet, že by nikdy o funkci ministra zdravotnictví nestál. "Mým oborem je chirurgie a tak tomu jednou provždy zůstane", říkal. Často však se otevřeně vyslovuje, a nejen k problémům zdravotnictví. Proslul poukázáním na nízké ohodnocení některých výkonů ve zdravotnictví slovy, že "opravář automobilu dostane za opravu zaplaceno více než lékař za náročnou operaci". Netají se tím, že je pro eutanazii. Nezdráhá se mluvit ani o korupci ve zdravotnictví. Sám nevidí nic špatného v tom, proč by si člověk, který má peníze, nemohl legálně koupit komfortní péči, přednostní operaci, klidně i orgán pro transplantaci. Je proto pro vytvoření systému transparentní úhrady. Takové peníze by šly zase na lepší péči pro ty ostatní. "To není asociální přístup, to je realita doby, k níž stejně jednou dospějeme", říká přední lékař, který nikdy žádný úplatek od pacientů nevzal.
Svoji duševní a zejména nezbytnou fyzickou výdrž chirurga si udržuje sportem. V mládí šermoval, snaží se běhat, jezdí na kajaku. V 65 letech zkusil kolečkové brusle, bruslí s hůlkami jako na běžkách a baví ho to. Člen Českého klubu velocipedistů je vášnivý cyklista a má i vysoké kolo. Se známým jezdcem na tomto kole Josefem Zimovčákem odjel deset etap (na normálním kole) závodu La Vuelta. Letos v červnu absolvoval jízdu napříč Slovenskem a Českem Na kole dětem na podporu dětské onkologie. Sbírá historické motorky a občas jezdí veteránské závody. Rád chodí i do divadla, na koncerty, čte literaturu faktu.
Profesor potvrzuje pravdu, že má-li se dělat medicína pořádně, musí se jí obětovat skoro celý život. Trpí tím ovšem soukromí a je rád, že jeho tři dcery se nepotatily. Ale na téma až jednou přijde čas důchodu řekl: "Už jsem se tolik naoperoval, že odchod snad nějak zvládnu. Dělal jsem naplno jen chirurgii, takže mi zbývá mi dost činností, které bych si rád vyzkoušel".

ČTK